že jsme zabloudili. Cesta se zužovala a les houstnul. Ale vždy jsme narazili na lidi, kteří šli před námi, tak jsme měli jistotu, že jdeme správně.

Ahoj, dneska vám povím/napíšu, jak jsme se měli a co jsme zažily druhý a zároveň poslední den naší kraťoulinké dovolené. Ten den jsme vyrazili na Mariinu vyhlídku. Před šesti lety do ní uhodil blesk a celá shořela, stejně tak se stalo s lesem kolem dokola. Už z dálky bylo znát, že tu hořelo. Cesta k vyhlídce byla překvapivě zase do kopce a byly tam opět schody.

  Ale už jsme byli vytrénovaní ze včerejších schodů a šlo nám to o mnohem rychleji.

Cestou jsme potkávali spadlé stromy, které tam ještě pozůstaly po požáru. Dočetli jsme se, že krajinu nechávají, aby se zregenerovala sama.

Tady je už kousek domečku a krásná vyhlídka, kterou jsme se kochali docela dlouho, protože dostat a neustále na schodech držet tu nejmladší bylo ač se to nezdá pracný. Ale všichni jsme vpořádku vylezli a slezli z vyhlídky. Mě teda na schodech dolu podjela noha, ale ustála jsme to.

Dneska jsem byla zaúkolovaná já, aby jsem nosila dalekohled, který se hodil.

 Poté nás už čekala jen jedna vyhlídka, na kterou šla jen polovina z nás, já jsem si jí krásně vychutnala, měla jsem celou krajinu, jako na dlani.

Tady už je cesta zpátky, cesta nám trvala něco přes čtyři hodiny, ale šli jsme pomalinku a ani nás nebolely nohy! Tak jsem zvědavá, co rodiče vymyslí příště.

Ahoj u příštího článku

A.