Tak nastal den D, a s ním stěhování na koleje. Cesta z Kolína do Budějovic nám autem trvala něco kolem 3 hodinek. Na koleji jsem si zaplatila kolejné, vyzvedla jsem si kolejenku. Bylo na čase teď všechno vystěhovat z auta, doma jsem s tím měla co dělat, aby se mi všechno vešlo do kufru. Strategicky jsem se snažila to tam co nejlépe naskládat, stejnak jsem jela s peřinou vedle sebe. Na recepci jsem dostala  klíčky od pokoje 302, mamka s taťkou nemohli na kolej, kvůli covidu, ale pomohli mi všechno nanosit do výtahu, myslím, že první výtah byl silně přetížen. Na pokoji jsem byla první, tak jsem si hnedka zabrala nejlepší místečko a s tím i nejlepší skříň a mám z toho vážně radost. Potom přišlo rozloučení s rodiči a začala jsem vybalovat, kytara a ukulele už mají své místo, šuplíky ve stole už jsou přeplněné, polička zaplněná, skříň akorát na mojí hromadu oblečení, myslela jsem původně, že se mi tam nic nevejde, ale vešlo jen tak ťip ťop. 

Asi po hodince přijela i moje spolubydlící Radka, když si i ona vybalila, tak jsme vyrazily na opravdu veliký nákup do teska. Jednak jsme zjistily, že v kuchyňce opravdu nic není, tak jsem alespoň koupila pánvičku, obracečku a odměrku. Potom už bylo na řadě jídlo, takže snídaně a večeře jsou jogurty a do mlíka, vafle, tuňák, balkanský salát a různé druhy sýrů. Do malého košíku se mi to vůbec nevešlo a to batohu a nákupní tašky už vůbec ne. Příště budu nakupovat, jen po kouskách. Z teska jsem šla ověšená, jako vánoční stromeček.

Večer jsme si ještě daly výlet po Budějovicích alá trolejbus, už známe naší trasu Pražské sídliště - Nádraží, to mi stačí, od tud už trefím všude. 

Ráno se kupodivu vstávalo dobře, lehounce, ale celé ráno propršelo, to nás ale zkušené paďačky nijak nezastavilo od ranní procházky po fakultách, které jsme hledaly. Měla jsem napsaný to do list, ale jak si  on byl státní svátek, tak všude bylo zavřeno, ale ne já jsem si postavila hlavu, že na nádraží budou mít otevřeno, že si tam zařídím lítačku, abych měla po starostech, ale co mi nějak nedošlo bylo, že se lítačka nezařizuje na vlakovém nádraží, ale na autobusovém. Paní pokladní na nádraží mě teda odkázala na správné místo, že je to prý naproti obchoďáku, který je vedle nádraží. No nevím, nikde jsem s Radkou to místo nenašla. Postupně jsme obešly ten obchoďák a tam cedule BUS, a schody nahoru, tak jsem se na sebe podívaly, a vyšly jsme ty schody nahoru. No já nevím, kde jsem, ale tady mají na střeše obchodního centra autobusové nádraží, ale tam to místo, které jsem hledala, stejnak nebylo. Víte, kde jsem ho našla? Bylo hnedka nakraji v tom obchodním středisku. 

Na koleji jsem si s Radkou udělala palačinky, mezitím jsme zjistily, jaká plotýnka je nejlepší, je to pravá zadní. Myslela jsem si, že z jednoho vajíčka bude málo palačinek, tak jsem dala dvě, a ono by bylo bohatě stačilo to jedno. Potom to vypadalo, tak, že jsem se snažila udat palačinky na potkání, jen jsem někoho zahlídla už jsem volala, jestli náhodou dotyčná osoba nemá chuť na palačinku. Ale potom se objevila Barča (spužačka ze střední) a ta si dala, tak bylo po starostech.  

Večer jsem si s Radkou, Kájou a Barčou dala výlet alá trolejbus, opět naše stará dobrá cesta ze sídliště na nádraží a zpět.

Večerní zjištění, celou dobu jsem žila v domění, že budu jen na jedné fakultě, na jedné budově, ale zdání jenom klame. Teď mám otevřený rozvrh a zjišťuji, na kolika budovách vlatně budu takže Jeronýmova, Dukelská, U Tří lvů, plavecký stadión, tělocvična, katedra TVS. Není to nádhera? Jsem zvědavá, co mě bude čekat další den za překvapení. 

Měla mě čekat hned od rána praxe ve školce, ale tím, že to byl hned první den, tak mi odpadla a škola mi začínala až ve 13:00. Musím říct, že všechno šlo jako po másle. O hodině hudební výchovy měl být původně jenom klavír, jedna slečna nadhodila otázku co kytara, tak bude i kytara a to bylo, kdybych se na ní nezapsala, tak mám zapsanou jak kytaru, tak i klavír. Což je paráda. Co jsem, ale nedomyslela je, že kytaru budu muset brát s sebou už ráno do školky do Třeboně. 

Na koleji už je taková moje a Radky rutina chodit spát po půlnoci, člověk by ani neřekl, jak ten čas rychle na koleji letí. Začínáme nějakou lehkou večeří, čajem, a potom kolem jedenácté následuje druhá večeře v podání instantní čínské nudlové polévky, která opravdu vždy bodne. Radka s sebou na kolej přivezla mikrovonku a varnou konvici, nevím co bych bez toho dělala. Já jsem dovezla toustovač/vaflovač/gril. 

Ještě před spaním z pravidla musí být minimálně jedna hra žolíků, války, nebo aktivity. 

Dnes mě čekal nabytý den. Od rána do večera, začínaje estetikou, končíce 3 hodinovou přednáškou o obecné pedagogice v půl osmé večer. Čekalo mě taky plavání, cestou k plaveckému stadiónu jsem  objevila krásná zákoutí Budějovic, která si někdy plánuji projet na kole až bude čas. 

Jedna z dnešních nejlepších zpráv je, že jsem našla inzerát na školní nástěnce o výuce maďaršity. Skákala jsem na chodbě radostí, jako malá holka. Volala jsem to nadšeně rodičům, a hned jsem psala pánovi email. Teď vám objasním svou radost. Chci se naučit maďarsky už pár let a hledala jsem nějakou možnost. Modlila jsem se za to. Doufala jsem, že to bude na škole, jako předmět, ale nebylo, ale našla jsem tuhle možnost. Takže HALEJUJA, Pán vyslyšel moje modlitby a každé úterý budu mít hodiny maďarštiny!

Dnešek byl taky zajímavý. Začínala jsem s psychologii, další hodina nám odpadla, tak jsem se spolužačkami vyrazila do hlavního kampusu na univerzitní domácí pizzu. Byla skvělá, už se těším na další. A jako předposlední mě dneska čekala teorie výtvarné výchovy, na které jsem si vylosovala autorku na svou seminární práci. Poslední aktivitou tento týden pro mě byl volitelný předmět a to gymnastika. Říkala jsem si, jo dostanu do těla, budu zase něco dělat. Přišla jsem do tělocvičky a paní co vedla předmět mi řekla, dělej si co chceš. Čekala jsem, že si postupně prozkouším všechno. U hrazdy jsem zkusila toč vzad, měla jsem nácvik na salto vpřed, následně salta a potom nácvik na salto vzad. Pak jsem vlezla na trampolínu, no poprvé jsem letěla, že ani nevím jak a jsem ráda, že jsem celá. Potom už jsem věděla jak na to. Odcházela jsem plna dojmů, že snad příště zkusím víc, ale corona tůdle další týden se zavřely všechna sportoviště. Plus bonus na celý víkend bylo, že jsem se nemohla ani hnout, jak mě všechno po gymnastce bolelo.

To už byla cesta domů na víkend.