Ráno jsem neměla v plánu vylézat brzo z postele, ale svědomí které pořád říkalo, že s rodičema trávím málo času mě dokopalo vstát a jet s mima a nejmladší ségrou na houby. Zbytek sourozenců ani nepostřehlo, že někdo odjel. Po náročném vybírání lesa, kde budeme houbařit jsme konečně zastavili. A co vidíme hned vedle auta u stromu rostla houba. To je dobré znamení říkali jsme si. Teď si spíš myslím, že to bylo varování. Šli jsme dál a dál, hlouběji do lesa nacházeli jsme stopy prasat a mě a mamku napadala  otázka, co by jsme dělaly, kdyby nás honilo divoké prase.
Na přemýšlení moc času nebylo, protože se Terezka praštila košíkem do hlavy. Když jsem po hodině našla svou první houbu naplnila mě hrdost, ale taťka jí rychle splasknul, protože jsem ji měla ochutnat jestli to není hořčák. No a byl to on, ani já jsem neuspěla. Takže po dvou hodinách jsme se vrátili k autu bez jakékoliv houby, ale za to jsme si dovezli domů košík mechu. Terezka si vezla pořezanou ruku od trávy, taťka dobrý pocit, že mu dobře funguje aplikace na telefonu a já jsem odjížděla natěšena na snídani, protože jsem se nestihla nasnídat.