Ani Life

Příjezd

13.1.2018

Všechno musí nějak začít a u mě to začalo, když jsem zjistila, že jsem si zapomněla telefon v autě, rodiče už vyrazili domů, začala jsem plašit. Půjčila jsem si kamarádky telefon a volala jsem rychle mamce, mamka řekla, ať jí dám 15 minut a bude tam. Rychle jsem oběhla učitele a oznamovala jsem jim, že jsem zapomněla mobil, a že mamka přijede do 15 minut. Oni mi řekli, že ještě uvidí. Čas se krátil a autobusák už nastartoval. Začala jsem panikařit. Stála jsem v hloučku s učiteli a s trpělivým obličejem jsem vyhlížela naše auto. Rodiče to stihli, vyzvedla jsem si mobil a zaplula jsem do autobusu a vyrazili jsme. Cestou jsme ještě nabírali ostatní, a nebyla jsem sama, která něco zapomněla, tak jsem ráda, že nejsem jediná smolařka.
Cesta nám utekla celkem rychle. No sněhu tady moc nebylo, ale nevadí. Vybalili jsme si, naobědvali jsme se a vyrazili jsme na procházku. Nejdřív jsme si prošli svahy, a potom jsme vyrazili na Královku. Cestu jsem si s Mončou zkrátila tím, že jsme si kopaly sněhové kuličky před sebou. Na Královce jsme měli za úkol zjistit nějaké informace. Tady jsem objevila nejroztomilejšího pejska.

Náš první den jsme zakončili první lekcí teorie. Já jsem ho zakončila rozhodnutím spát celý lyžák pod dekou, protože moje peřina byla celá plesnivá. A prostěradlo bylo třikrát tak větší než ta plesnivá peřina. 

❆❆❆❆❆❆❆

Dá se říct, že největší zážitek 

14.1. 2018

Myslím, že z toho budu mít zážitek na celý život. Ale hezky od začátku. Hned po snídani jsme vyrazili na běžky, kde jsme se rozdělili do skupin, něco jsme si zkusili. Přesněji já jsem málem zajela do vody. Pro mě to mělo velký přínos, naučila jsem se profesionálně vybourávat. Za náš první trénink jsem si stihla vyrazit dech, když jsem zkoušela, no raději to nebudeme rozebírat. Já vám to řeknu, nebo spíš popíšu. Měli jsme se odpichovat hůlkami a ještě u toho zvedat paty, být mírně pokrčení a nahnutí dopředu. No a já jsem to udělala asi moc poctivě. Ale na to, že jsem stála na běžkách podruhé v životě od lyžáku, tak jsem předvedla super výkon. 

A teď se můžeme vrhnout na to hlavní a to je, jak jsme se ztratili na běžkách. 

Učitelé nás slíbili, že to nebude nic těžkého, jeli jsme rozděleni na začátečníky a na pokročilé. Já jsem byla u těch pokročilých. Asi v polovině, té plánované trasy jsme se rozdělili. Začátečníci s instruktorem Tomášem vyrazili směr chata a my jsme zahnuli přesně na druhou stranu od chaty. Cestou nám pan profesor ukazoval cestu, kterou by jsme měli pravděpodobně přijet. Znělo to dobře, pokud by nedodal, že tudy ještě nikdy nejel. Brala jsem to jako legraci, ale když jsme pak šli s běžkami na ramenou, tak už mi to moc jako legrace nepřišla. Šli jsme nějakou cestou kolem přehrady. Už bylo šero a před námi bylo zasněžené rašeliniště. Šli jsme po dřevěné cestičce, ale aby to nebylo snadné, tak na ní bylo 10 centimetrů zmrzlého sněhu a kde nebyl sníh, tam byl led. Zhruba ve 3/4 cesty nás zastavili učitelé a oznamovali nám další plán cesty. Sešli jsme z cestičky a šli jsme chvilku lesem a potom už jsme narazili na cestu. Nandali jsme běžky, ale to už byla tma. 

Chvilku jsme si svítila mobilem, ale potom se mi vybila baterka. Tak mi zbývalo už jen jet po tmě.

Cestou nás minulo několik běžkařů s čelovkami na hlavě, tak nám aspoň na chvilinku posvítili.

Nejhorší byl asi prudký sjezd nakonci. Když jsme přišli na chatu, tak ty, které se vybrečeli cestou nebrečeli, ale brečely ty z nás, které byly celou cestu statečné. Cyrilovi to asi nevadilo, nebo neslyšela jsem ho si stěžovat. Z naší krátké projížďky se stalo dvacet kilometrů. Ale náš pan učitel tvrdí, že jen 15, naše aplikace nám říká, že 20, tak si vyberte.

Ještě rychlá vsuvka, chodím na pedagogickou školu a ve třídě nemáme žádného kluka a v áčku mají Cyrila. 

A moje rada na závěr, jestli máte v plánu jet v blízké době na běžky, tak si přibalte do batohu čelovku a baterku. Protože nikdy nevíte, co se může stát.

❆❆❆❆❆❆❆

Náš výlet na běžkách

15.1. 2018

Dneska byla v plánu vyjížďka na běžkách, po stopách Jizerské 50. Vyjížďka byla dobrovolná, tak se nás přihlásilo 10 statečných. Vyrazili jsme hned po snídani, vyšlápli jsme si kopeček, to bylo asi to nejlehčí. Jinak se jelo pořád do kopce. Když nebyl kopec, tak byl na cestě led, a když ne ani led, tak tam byl asfalt. Vyberte si, jedno lepší než druhé. Za ty dva dny, co jsem na běžkách se snažím jezdit bez pádu, ale moc mi to nejde. Cyril a jeho kafe v termosce byla záchrana.
Cestou jsme se chtěli stavit v nějakém bufetu, nebo v hospodě, ale všechno bylo zavřené. Cestou jsme si udělali zastávku na jedné vyhlídce. K vyhlídce nebyla žádná pořádná cesta, vypadali jsme spíš, jako horolezci. Za tu dřinu dostat se tam, ten výhled stál. Pak jsme nazuli běžky a jeli jsme dál. Hlavním tahačem byla pro mě slíbená polívka na jedné hospodě. Tak jsem na každém rozcestí ptala jestli už tam budeme. Dorazili jsme tam, jen bylo v hospodě plno, tak jsme seděli v předsálí. Pan profesor nám donesl borůvkovou buchtu a potom i polívku. Pak už jsme zase museli jet. Cesta zpátky netrvala dlouho. Na chatě jsme se naobědvali a měli jsme dvojnásobnou dávku teorie lyžování.

Za ten den jsme ujeli 30 kilometrů.  

❆❆❆❆❆❆❆

Den ve znamení pohody,  jestli se to tak dá říci

16.1.2018

Čekaly nás závody na běžkách. Myslím, že to další skvělý zážitek. Vypouštěli nás po 1 minutě za sebou, a já jsem byla někde na konci. Popíšu vám cestu, prvních 1,5 kilometrů jedete do kopce a potom jedete 1,5 km z kopce. Všechno jsem zvládala, jen, když jsem jela ke sjezdu, tak jsem šikovně spadla. Zamotala jsem si hezky nohy, že mě musel sbírat instruktor Tomáš. Dojela jsem v pořádku a potom jsme se vystřídaly s áčkem. Všichni z naší třídy šly na chatu, jen já s Álou a s Mončou jsme zůstaly, původně jsme chtěli nafotit několik fotek, ale nakonec jsme se válely ve sněhu. Druhá polovina dne byla pohodová šli jsme si zaplavat do šíleně studeného bazénu, plusem bylo, že tam byla krásně teplá vířivka. Byli jsme rozděleni na dvě poloviny, ti kteří chtějí do bazénu a ti kteří chtějí hrát bowling. Mě bazén rychle omrzel, tak jsem po půl hodince odešla hrát bowling. Myslela jsem, že budu čekat až někdo dohraje, ale nikdo bowling nehrál všichni jedli. Nebudu vám lhát, paní na chatě moc vařit neumí, tak se ani nedivím. Přeci někdo se našel a šla jsem hrát. Řeknu vám, že to nebylo špatné. Zahrála jsem si tři hry a šla jsem taky jíst. Dala jsem si jahodový pohár. Byla to dobrota, jen neměli sladkou šlehačku, tak jsem vysypala půlku cukřenky. Ale to je jen maličký detail. 

Na chatě jsme se zabavili debatou o výrobě másla a  hraní Člověče nezlob se.

❆❆❆❆❆❆❆

Konečně lyže

17.1.2018

Museli jsme vstávat o hodinu dřív, protože jsme jeli autobusem na Tanvaldský Špičák lyžovat. Protože na sjezdovkách za chatou nebyl sníh. Zapomněla jsem jak jsou lyžáky nepohodlný. Ze začátku jsem se strašně klepala strachy, ale lyžování se nedá zapomenout. Na lyžích jsem si říkala, budu se snažit nepadat, no těch pádů, taky nebylo málo. Byla jsem v prostřední skupině, byly jsme tam jen holky. Jen co jsme si sjely několikrát kopec, tak jsme si šly dát horkou čokoládu a vafli. Potom jsme vyrazily na další sjezdovku, jely jsme na kotvě. Bála jsem se, ale ve výsledku mi přijde lepší kotva, než poma. Vyjely jsme nahoru na kopec a začalo nám sněžit a padala mlha. Sjely jsme si několikrát červenou sjezdovku a potom jsme si šli sjíždět další. Naše skupina jezdila za té největší sněhové vichřice. Myslím, že kdyby Zuzka nehodila salto, tak by jsme na sjezdovce lyžovali ještě teď. Taky jsem se ten den poprvé svezla na sedačkové lanovce. Dobrý co? 

Na chatě jsem se s holkama z áčka rozhodla, že půjdeme stavět sněhuláka, ale nebyl dobrý sníh, tak jsme se vydaly na sjezdovku sáňkovat. Měly jsme jen jedny boby a ty moc nejely. Tak holky sehnaly nějaké pytle, tak jsme jezdily po pytlích.

❆❆❆❆❆❆❆

Den, kdy se pokazilo, co se dá

18.1.2018

Mě se ten den nic nestalo, ale našim nejlepším lyžařům ano. Nebudu to nějak dramatizovat, ale ono to bez dramatizace není taková legrace. Prostě se šprajcli na sedačkové lanovce. A poseděli si tam hezky hodinu. Shodou okolností jim do toho foukal docela dobrý vítr a pořád jim silně sněžilo.

To se stalo na jedné straně kopce a na druhé straně kopce se Terka vyhýbala malému lyžaři a spadla na hlavu. Dole se párkrát vyzvracela a usínala, tak pro ní jela sanitka. Sanitka pro ní jela hodinu. Terka skončila s límcem. Aby jsem nepsala jen negativní věci z tohodle dne, tak se vám pochlubím, že jsem měla v hospodě pannini. Bylo to strašně moc, moc moc dobrý ❤

Dnešní den byl poslední, kdy jsme lyžovali na Špičáku, tak jsme to museli nějak zakončit, jen jsem nemyslela zrovna takhle.

❆❆❆❆❆❆❆

Poslední den na lyžích

19.1.2018

 Na závěr kurzu nás čekal závod ve slalomu. Něž se všechno připravilo, tak jsme mohli lyžovat jak chceme. No řeknu vám nevím, co by jsem dělala bez Elišky z áčka. Na vleku jsme jely vždycky kolem jedné chaty ,kde hrála hudba, tak jsem tancovaly a potom jsme si zpívaly. Rozhodly jsme se, že budeme lyžovat v hlubokém sněhu, bylo to sice trošku o tlamu, ale nic se nám nestalo. Frontu na slalom jsme vychytaly skvěle. Eliška jela první a já hned za ní, tak jsme nemusely nijak dlouho čekat.  Potom už jsme si jen lyžovali. Na chatě jsme měli přednášku od značky DIRECTALPINE. Dozvěděla jsem se spoustu věcí o materiálech a jak co funguje.

Poslední den, myslím, že byl nejlepší. Nejen, že jsme měli hranolky k večeři, ale taky jsme si zazpívali karaoke. S holkama od nás ze třídy jsem vyrazila stavět sněhuláka, ale nebyl dobrý sníh, tak jsme se zkoulovaly a dělaly největší blbosti, co to jen šlo. A to není všechno zahrála jsem si po dlouhé době prší a trhala jsem rampouchy ze střechy běhala jsem s nima po chatě. Taky jsme s holkama někomu chtěly udělat kanadu, tak jsme ještě lítaly ve dvě ráno po chatě. Moc se nám to nepodařilo, jen jsme jedné naházely trošku sněhu do postele a druhé rozpustily rampouch v posteli.

Měly jsme ještě v plánu někomu pomalovat obličej, ale neměly jsme tužky na oči. 

❆❆❆❆❆❆❆

Odjezd

20.1.2018

Za včerejší lítání po chatě jsem byla za trest ještě s holkama odhazovat sníh. Nějak mi to nevadilo aspoň jsem si to užila jak jen to šlo. Celý to uteklo strašně moc rychle. Nasněžilo nám, měli jsme na čem lyžovat, užili jsme si to všichni. Test z teorie jsme napsala za 1. Co víc si můžu přát? hned bych jela zase ❤

Děkuju ❤

Ahoj, hned druhý den, co začal podzim jsme nelenili a vyrazili jsme do Českého ráje. Nejmladší bráška se před čtrnácti dny vrátil ze školy v přírodě a vyprávěl, jak šli po čtyřech na Kozákov. Našeho taťku to zaujalo a tak jsme tedy vyrazili na Kozákov. Ze začátku to vypadalo v pohodě, ale jak jsme vylezli z auta, tak jsme se všichni chtěli vrátit zpátky do tepla. Foukal studený vítr všichni měli kapuci, nebo něco na hlavě, jen já nic neměla a mrzly mi uši. Taťka naplánoval krátkou trasu po vrcholu, ale cesta vedla jenom dolu. A můj další bráška použil svojí teorii reality - když jdeš dolu musíš jít i nahoru. Na každým našem výletě se jeho teorie osvědčila.  Měli jsme celkem jít kolem čtyř ukazatelů a u každého z nich jsme měli malou pauzu na svačinu. Ty ukazatele byli přibližně 750 metrů od sebe. Cestou jsme nasbírali spoustu hříbků a klouzků. Skoro celý výlet nám propršelo, nejhorší to bylo ke konci. Představa o pohodovém výletu byla tu tam, když jsem ušla prvních deset metrů do kopce. Taky zmizel můj sen o výstup na Kilimandžáro, nebo na další vrcholy různě po světě. Přibližně 300 metrů před cílem začala padat mlha a začalo mi to klouzat, tak jsem si párkrát pomohla rukama. Výhled nahoře už nebyl žádný, všude dokola bylo bílo. Náš výlet byl docela úspěšný, ale myslím, že si příště nesmím zapomenout čepici! 🍁🍂

Užívejte si krásy podzimu🍂

Ahoj u dalšího článku 💛

Ráno jsem neměla v plánu vylézat brzo z postele, ale svědomí které pořád říkalo, že s rodičema trávím málo času mě dokopalo vstát a jet s mima a nejmladší ségrou na houby. Zbytek sourozenců ani nepostřehlo, že někdo odjel. Po náročném vybírání lesa, kde budeme houbařit jsme konečně zastavili. A co vidíme hned vedle auta u stromu rostla houba. To je dobré znamení říkali jsme si. Teď si spíš myslím, že to bylo varování. Šli jsme dál a dál, hlouběji do lesa nacházeli jsme stopy prasat a mě a mamku napadala  otázka, co by jsme dělaly, kdyby nás honilo divoké prase.
Na přemýšlení moc času nebylo, protože se Terezka praštila košíkem do hlavy. Když jsem po hodině našla svou první houbu naplnila mě hrdost, ale taťka jí rychle splasknul, protože jsem ji měla ochutnat jestli to není hořčák. No a byl to on, ani já jsem neuspěla. Takže po dvou hodinách jsme se vrátili k autu bez jakékoliv houby, ale za to jsme si dovezli domů košík mechu. Terezka si vezla pořezanou ruku od trávy, taťka dobrý pocit, že mu dobře funguje aplikace na telefonu a já jsem odjížděla natěšena na snídani, protože jsem se nestihla nasnídat.

Jet s naší lekavou babičkou na výlet chce pořádanou odvahu, ale je pravda, že potom na ten výlet nikdy nezapomenete. Já teda nezapomenu. Celá polovina našeho výletu probíhala hladce. Prošly jsme si zámek ve Žlebech a potom taky oboru, dobře jsem se najedly. Největší oříšek přišel, když jsme jely hledat nedalekou vyhlídku. Babičce tu vyhlídku poradila nějaká známá, že prý to je nedaleko. Tak jsme jely a hledali jsme. Žádnou v dohledu jsme neviděly, ale za to nedaleko byla krásná zřícenina. Já jsem poukazovala, že by to nebylo špatné se tam zastavit, ale když je babička za volantem, tak moc nekomunikuje. Takže jsme jely dál a dál potom byla porada, co dál. Tak jsme to otočily, ale potom jsme zahly na špatnou silnici a jely za se špatně. A víte, kde byla nakonec ta rozhledna? Bylo to na té zřícenině. Když jsme dorazily, tak jsem byla jediná kdo se šel podívat na vyhlídku. Chytila jsme krásné počasí a já jsem měla krásný výhled. Potom už následovala cesta domů.

Ahoj,

vždy když tábor skončí, tak se těším na další. Ale myslím, že letošní tábor nastavil hodně vysokou laťku. Už jen protože jsem se seznámila s někým koho jsem se bála, ale zjistila jsem, že ten strach neměl vůbec smysl. Byla jsem s nejlepšíma lidma na chatce❤

Taky jsem byla prvním rokem praktikantem a seznámila jsem se s velkou hromadou dětí. Můj tým měl modrou barvu a to je moje nejoblíbenější, tak na té radosti přidala i barva. Jsem moc ráda, že letošní tábor jsem poznala za zákulisí. No už to byl pro mě a bráchu devátý rok, co se jsme se účastnili tábora a nelituju toho❤

No a jako vždy se fotilo na konci tábora a berte všechny fotky s nadhledem, jsou to fotky, jako do deníčku, některé jsou normální, u některých se pořád musím smát. No snad se taky pobavíte a jestli to prohlíží někdo z tábora, tak se předem omlouvám, kdyby jste byli na fotkách. Některé fotky jsem nefotila já, ale Jenda. Myslím, že to poznáte.

Letošní překvapení bylo, že přiletěla vojenská helikoptéra.

Mě se to jako překvapení strašně moc líbilo, měli tam i kulomet a naše hlavní vedoucí si za něj sedla a její výraz je taky k popukání.

Nejlepší byl odlet, už se začalo zatahovat a než vzlítne vrtulník, tak to trvá tak 10 minut. Už na nás začaly padal velké kapky a potom vrtulník vzlítnul, ale jak byl blízko pole, tak lítala vzduchem sláma a myslím si, že to je uplně suprová fotka.

Stala se nám taková příhoda a myslím si, že ji tady nesmím vynechat. Když jsme měli poradu, tak se ozval hodně hlasitý křik, všichni jsme vyběhli a uviděli jsme jak holky z jedné chatky stojí venku a brečí. Po chvilce utěšování jsme zjistili, že jim do chatky vletěl netopýr. Tak ho museli kluci nějak vyhnat z chatky ven, to chvilinku trvalo, ale nakonec se to podařilo. Ale nastal problém, že se holky bály spát v chatce. Tak než skončila porada jsme je dali k nám do chatky, která byla hned vedle jejich. Aby jsme je trošku utěšili, tak jsme řekli, že netopýr se jmenuje Béďa. Když jsme se vrátily z porady do naší chatky, tak jsme zjistily, že jedna holčička usnula nahoře na patrové posteli. Nešla vzbudit, tak nastala operace přenos z chatky do chatky. Přitáhnuly jsme si jí ke kraji postele pomocí spacáku na kterém spala. A ve své chatce ta holčička spala taky nahoře, tak jsme to udělali zase s pomocí spacáku. No a hádejte co se jim stalo další den? Nic se nestalo, ale oni se bály, tak jsme jim povolily, že než nám skončí porada, že můžu počkat v naší chatce. Ale tentokrát usnuly všechny čtyři. A to byl oříšek. Tentokrát nám s přenosem pomáhal Honza. Já jsem si na přenos netroufla, ale pobíhala jsem kolem ostatních a připravovala jsem jim spacáky. Bylo celkem k popukání pozorovat, jak se  Honza s jednou holčičkou nevešel do dveří, u Štěpánky se zase jedna holčička převalovala v náručí.

To je hra při které děti hledají v lese kyblík s natrhaným toaletním papírem. Každý kdo ho najde si musí vzít jeden a běžet za hajzlbábou, nechat si papírek potvrdit, ale cestou od kyblíku k hajzlbábě tě může chytit průjem. Ty mu musíš odevzdat papírek se životem, máš celkem tři, a taky mu odevzdáš čistý toaletní papír. Když už ti zbývá jeden život můžeš se pokusit chytit zácpu a ta ti dá jeden život. No děti se do hry vžily a bojovaly, když doběhly k nám (já jsem byla jedna hajzlbába) tak tam různě padaly a brzdily o kořeny. Starší kluci byli průjmy, tak to bylo hodně těžký, ale přesto to děti krásně zvládaly.

Taky jsem s holkami fandila při vlajkované. Bylo tam dost hrůzostrašných pádů, třeba Patrik si hodil tři salta, hned se zvednul a hrál dál. Matěj skákal po protivnících, ale potom zapadnul do příkopu. Taky můj brácha párkrát uklouznul a vypadalo to, kdyby si lámal nohu, ale taky to bylo vždycky v pohodě. Jediná, která se zranila byla Anet. Ta si něco udělala s vazama a zafixovali jí to na 10 dní do sádry.

 Taky trvalo než nás děti nechali se vyfotit a na téhle fotce je lehký náznak zoufalství, ale děti potom odešly a my jsme se mohly vyfotit.