Ani Life

 Tak nastal den D, a s ním stěhování na koleje. Cesta z Kolína do Budějovic nám autem trvala něco kolem 3 hodinek. Na koleji jsem si zaplatila kolejné, vyzvedla jsem si kolejenku. Bylo na čase teď všechno vystěhovat z auta, doma jsem s tím měla co dělat, aby se mi všechno vešlo do kufru. Strategicky jsem se snažila to tam co nejlépe naskládat, stejnak jsem jela s peřinou vedle sebe. Na recepci jsem dostala  klíčky od pokoje 302, mamka s taťkou nemohli na kolej, kvůli covidu, ale pomohli mi všechno nanosit do výtahu, myslím, že první výtah byl silně přetížen. Na pokoji jsem byla první, tak jsem si hnedka zabrala nejlepší místečko a s tím i nejlepší skříň a mám z toho vážně radost. Potom přišlo rozloučení s rodiči a začala jsem vybalovat, kytara a ukulele už mají své místo, šuplíky ve stole už jsou přeplněné, polička zaplněná, skříň akorát na mojí hromadu oblečení, myslela jsem původně, že se mi tam nic nevejde, ale vešlo jen tak ťip ťop. 

Asi po hodince přijela i moje spolubydlící Radka, když si i ona vybalila, tak jsme vyrazily na opravdu veliký nákup do teska. Jednak jsme zjistily, že v kuchyňce opravdu nic není, tak jsem alespoň koupila pánvičku, obracečku a odměrku. Potom už bylo na řadě jídlo, takže snídaně a večeře jsou jogurty a do mlíka, vafle, tuňák, balkanský salát a různé druhy sýrů. Do malého košíku se mi to vůbec nevešlo a to batohu a nákupní tašky už vůbec ne. Příště budu nakupovat, jen po kouskách. Z teska jsem šla ověšená, jako vánoční stromeček.

Večer jsme si ještě daly výlet po Budějovicích alá trolejbus, už známe naší trasu Pražské sídliště - Nádraží, to mi stačí, od tud už trefím všude. 

Ráno se kupodivu vstávalo dobře, lehounce, ale celé ráno propršelo, to nás ale zkušené paďačky nijak nezastavilo od ranní procházky po fakultách, které jsme hledaly. Měla jsem napsaný to do list, ale jak si  on byl státní svátek, tak všude bylo zavřeno, ale ne já jsem si postavila hlavu, že na nádraží budou mít otevřeno, že si tam zařídím lítačku, abych měla po starostech, ale co mi nějak nedošlo bylo, že se lítačka nezařizuje na vlakovém nádraží, ale na autobusovém. Paní pokladní na nádraží mě teda odkázala na správné místo, že je to prý naproti obchoďáku, který je vedle nádraží. No nevím, nikde jsem s Radkou to místo nenašla. Postupně jsme obešly ten obchoďák a tam cedule BUS, a schody nahoru, tak jsem se na sebe podívaly, a vyšly jsme ty schody nahoru. No já nevím, kde jsem, ale tady mají na střeše obchodního centra autobusové nádraží, ale tam to místo, které jsem hledala, stejnak nebylo. Víte, kde jsem ho našla? Bylo hnedka nakraji v tom obchodním středisku. 

Na koleji jsem si s Radkou udělala palačinky, mezitím jsme zjistily, jaká plotýnka je nejlepší, je to pravá zadní. Myslela jsem si, že z jednoho vajíčka bude málo palačinek, tak jsem dala dvě, a ono by bylo bohatě stačilo to jedno. Potom to vypadalo, tak, že jsem se snažila udat palačinky na potkání, jen jsem někoho zahlídla už jsem volala, jestli náhodou dotyčná osoba nemá chuť na palačinku. Ale potom se objevila Barča (spužačka ze střední) a ta si dala, tak bylo po starostech.  

Večer jsem si s Radkou, Kájou a Barčou dala výlet alá trolejbus, opět naše stará dobrá cesta ze sídliště na nádraží a zpět.

Večerní zjištění, celou dobu jsem žila v domění, že budu jen na jedné fakultě, na jedné budově, ale zdání jenom klame. Teď mám otevřený rozvrh a zjišťuji, na kolika budovách vlatně budu takže Jeronýmova, Dukelská, U Tří lvů, plavecký stadión, tělocvična, katedra TVS. Není to nádhera? Jsem zvědavá, co mě bude čekat další den za překvapení. 

Měla mě čekat hned od rána praxe ve školce, ale tím, že to byl hned první den, tak mi odpadla a škola mi začínala až ve 13:00. Musím říct, že všechno šlo jako po másle. O hodině hudební výchovy měl být původně jenom klavír, jedna slečna nadhodila otázku co kytara, tak bude i kytara a to bylo, kdybych se na ní nezapsala, tak mám zapsanou jak kytaru, tak i klavír. Což je paráda. Co jsem, ale nedomyslela je, že kytaru budu muset brát s sebou už ráno do školky do Třeboně. 

Na koleji už je taková moje a Radky rutina chodit spát po půlnoci, člověk by ani neřekl, jak ten čas rychle na koleji letí. Začínáme nějakou lehkou večeří, čajem, a potom kolem jedenácté následuje druhá večeře v podání instantní čínské nudlové polévky, která opravdu vždy bodne. Radka s sebou na kolej přivezla mikrovonku a varnou konvici, nevím co bych bez toho dělala. Já jsem dovezla toustovač/vaflovač/gril. 

Ještě před spaním z pravidla musí být minimálně jedna hra žolíků, války, nebo aktivity. 

Dnes mě čekal nabytý den. Od rána do večera, začínaje estetikou, končíce 3 hodinovou přednáškou o obecné pedagogice v půl osmé večer. Čekalo mě taky plavání, cestou k plaveckému stadiónu jsem  objevila krásná zákoutí Budějovic, která si někdy plánuji projet na kole až bude čas. 

Jedna z dnešních nejlepších zpráv je, že jsem našla inzerát na školní nástěnce o výuce maďaršity. Skákala jsem na chodbě radostí, jako malá holka. Volala jsem to nadšeně rodičům, a hned jsem psala pánovi email. Teď vám objasním svou radost. Chci se naučit maďarsky už pár let a hledala jsem nějakou možnost. Modlila jsem se za to. Doufala jsem, že to bude na škole, jako předmět, ale nebylo, ale našla jsem tuhle možnost. Takže HALEJUJA, Pán vyslyšel moje modlitby a každé úterý budu mít hodiny maďarštiny!

Dnešek byl taky zajímavý. Začínala jsem s psychologii, další hodina nám odpadla, tak jsem se spolužačkami vyrazila do hlavního kampusu na univerzitní domácí pizzu. Byla skvělá, už se těším na další. A jako předposlední mě dneska čekala teorie výtvarné výchovy, na které jsem si vylosovala autorku na svou seminární práci. Poslední aktivitou tento týden pro mě byl volitelný předmět a to gymnastika. Říkala jsem si, jo dostanu do těla, budu zase něco dělat. Přišla jsem do tělocvičky a paní co vedla předmět mi řekla, dělej si co chceš. Čekala jsem, že si postupně prozkouším všechno. U hrazdy jsem zkusila toč vzad, měla jsem nácvik na salto vpřed, následně salta a potom nácvik na salto vzad. Pak jsem vlezla na trampolínu, no poprvé jsem letěla, že ani nevím jak a jsem ráda, že jsem celá. Potom už jsem věděla jak na to. Odcházela jsem plna dojmů, že snad příště zkusím víc, ale corona tůdle další týden se zavřely všechna sportoviště. Plus bonus na celý víkend bylo, že jsem se nemohla ani hnout, jak mě všechno po gymnastce bolelo.

To už byla cesta domů na víkend. 

 Začnu asi u března, na začátku března jsem měla svůj maturitní ples, a po něm to všechno začalo. Můžu být ráda, že jsem ples vůbec stihla, protože několika kamarádům byl z důvodu korony zrušen. Co na to říct, jako celá třída jsme se viděly naposledy právě na plese, ani u maturitního vysvědčení jsme se nesešly všechny. 

Ale nebudu předbíhat, nastalo období, které bylo celkem nejisté pro nás maturanty a když se vyhlásilo, že pokud bude nouzový stav trvat až do začátku června, že se maturity zruší, v tu chvíli si myslím, že se každý maturant modlil, aby byla maturita zadarmo, ale nebyla, aspoň pro nás Čechy, Slováci jí dostali úředně. No nic jdeme dále. V té nejistotě jsem se těžko dokopávala k učení, nebo spíš se mi vůbec nechtělo něco se učit, učitelé nám totiž posílali spoustu úkolů, že se člověk v tom topil od rána do večera. Nejlepší bylo, že to byly hlavně nematuritní obory. 

Potom přišla další pecka, že zrovna můj obor (předškolní pedagogika) musel nastoupit a jít dobrovolničit, buď do diakonie do denního stacionáře, nebo do domova důchodců. Ředitel nás tlačil, přes emaily, nás i lehce manipulovat i vydíral, aby si škola udělala díky tomuhle lepší jméno asi. Každopádně nás chtěl poslat na místa, která byla od našeho domova 300 km daleko, což už se nelíbilo jak nám, tak ani naším rodičům. Naštěstí mám tetu v domově důchodců, tak jsem se s ní domluvila a šla jsem pomáhat s rozvozem obědů pro seniory, než aby mě ředitel, nebo kraj poslal do nějakých kotěhulek. Musím říct, že jsem si nemohla po čas toho dobrovolničení na nic stěžovat, zapadla jsem do skvělého kolektivu. V tuhle dobu už se oznámilo, že budou maturity i didaktické testy, a že nám budou odpuštěné slohové práce. Jen se stále nevěděl datum, kdy co bude, což mě i mojí třídu a myslí, že i ostatní maturanty lehce znervózňovalo. 

Přeskočíme nějaký čas a je tu maturita, nejdříve didaktické testy, spolužačka říkala, že je výročí Karla Čapka a Němcové, to tam na 100% bude muset být, no byli tam antičtí spisovatelé, trošku vedle, ale nevadí. Během angličtiny se nám zaseknul poslech, chvilku to povídalo a potom asi 5 minut bylo ticho, tak jsme začaly všechny ve třídě po sobě pokukovat a potom jsem to teda řekly, že je to dlouhá pauza. Po dopsání jsme se všechny slezly k jedné lavici a porovnávaly jsme si odpovědi, ve vlaku už byla většina správných odpovědí vyvěšená na jedince maturitní stránce. To byla v kupé atmosféra, jedna četla výsledky a vždy, když to měla některá z nás správně následoval vítězný křik, největší nervozita, byla při závěrečném sčítání bodů a potom už se začalo slavit, že didakťáky máme v kapse. Potom začala příprava na ústní maturitu, to jsme měly možnost dojíždět do školy na konzultace, několikrát se z toho vyklubala, třeba 5 hodinová konzultace v pedagogice, kde nás bylo třeba 10 a projížděly jsme maturitní otázky. Musím říct, že mi to hodně pomohlo. Přeskočíme čas učení a jsme u praktické maturity z DRVMS, tam nám úplně smazaly praktický výstup, a musely jsme mluvit jenom o teorii, ale všechny jsme to udělaly. Potom přišel čas učení se na ústní, celkem mě štve, že jsme přišly na super systém až 5 dní před samotnou maturitou. S holkama jsem celé ty dny volala přes počítač a učily jsme se společně. Nejdéle to bylo 11 hodin, což už bylo moc, ale za tu snahu to stále, maturitu jsme udělaly všechny. Poté nastala otázka jestli bude slavnostní předávání na radnici v Žižkově sále, ne nebo, bylo ve škole v aule. Musím si ještě s Terkou a Kamčou postěžovat, že jsme za vyznamenání nedostaly červené desky. Nejlepší byl proslov ředitele, náš ředitel ráčkuje a když říkal "přeji vám", tak jsem se mohla potrhat smíchy.