Ani Life

Aneb, když je všechno lepší a lepší až je to úžasné

No a teď se vrátíme, kde jsme skončili. Koncert byl úžasný! Stáli jsme ve třetí řadě u pódia a krásně jsme viděli na hudebníky a zpěváky. Jen jsme stáli přímo před basy, tak když do toho praštili, tak se nám podlamovala kolena jak to bylo silné, ale to asi ke koncertu patří. Já jsem tady zatím nezmínila ani na jaké skupině jsem byla. Byla jsem na křesťanské maďarské kapele ARARAT. Ano, písničky byly v maďarštině, ale nám to neva.  

Druhý den jsme měli domluvenou prohlídku Budapešti s jedním Štěpánčiným kamarádem Benjaminem. Největší oříšek byl vůbec Benjamina najít, měli jsme s ním domluvený sraz, ale cesta nám trvala trošku dýl, než jsme čekali. Sraz jsme měli domluvený na jednom náměstí, ale to bylo obrovské a všude byly vánoční stánky, Benjamin nám poslal fotku, kde je a podle ní jsme ho dohledaly. Benjamin nám potom ukázal nejhlavnější památky v Budapešti, jako Židovskou Synagogu, která je největší v Evropě, památník holokaustu, což jsou boty a symbolizují to, jak byli Židé postaveni na okraj a postupně byli zastřeleni. Tam jsme měli krásnou podívanou na duhu, která zrovna vznikala a postupně se krásně vybarvila. Další zastávka byla u budovy Ma'darského parlamentu. Já jsem vždycky znala jen z pohledu od Dunaje, ale za parlamentem je velký prostor a další hrstka krásných historických budov. Co mě překvapilo, tak to bylo, že všude měli kamené lvy ač lvi nejsou jejich národní zvířata. Maďaři mají Turula, jako jejich národní zvíře. Přešli jsme přes most Széchenyi Lánchíd a vydali jsme se na vyhlídku. Ještě, když se vrátím k mostu, vždy, když projelo auto, tak se lehce zatřásl, ale to je jen drobný detail. Výhled na Budapeš't byl krásný. Potom už jsem se vydala směr autobus. Chtěla jsem to zvládnout sama, abych se naučila postarat se sama o sebe, ale nakonec jsem se zeptala Benjamina, co by mi doporučil, jakým autobusem mám jet. Rozloučila jsem se Štěpánou, Jendou a Benjaminem a vyrazila jsem směr hotel a z hotelu jsem vyrazila na mládežnickou konferenci. Na konferenci jsem se sešla s kamarádkou z tábora s Leonou. Byla jsem tam jediná ze zahraničí, protože jsem měla jako jediná sluchátka s překladem. Shromáždění a chvály, byly znovu něco nezapomenutelného 💛 Po konferenci jsem se sešla s taťkou a vyrazili jsme společně na hotel.
~
Třetí den, den když jsem neměla nic v plánu. Ráno jsem si dala tašky k taťkovi do auta a vyrazila jsem do centra Budapešti. Jen mi nedošlo, že obchody v centru mají otevřeno od 10, tak jsem se tam procházela. Rozhodla jsem se, že budu chtít poslat pohledy babičkám, ale na to jsem potřebovala známky a paní v krámku se suvenýry mi řekla, že je seženu jedině na poště. Tak jsem šla cestou, kam mě nasměrovala, ale poštu jsem tam nenašla, tak jsem šla znovu zpátky a cestou jsem viděla krásné pohledy v infocentru, tak jsem se tam rovnou zeptala, jestli tam neprodávají i poštovní známky a ono ano. Potom jsem to zakempila v kavárně, ale nevychytala jsem tam místo, z venku jsem byla promrzlá, nebudu to nějak prodlužovat prostě jsem si sedla přímo pod klimatizaci. V kavárně jsem se domluvila s kamarádkou Naomi se kterou jsem se seznámila v Izraeli, že se sejdeme a ještě jsem se domluvila s Kevinem a Vivi, že bychom se mohli sejít. S Naomi jsem se sešla a vyrazily jsme hledat poštovní shránku, cestou jsem si připomínaly historky, které se nám staly v Izraeli a nasmály jsme se nad nimi. Poté semnou jela Naomi na místo srazu s Kevinem a Vivi a taky se s nimi seznámila. Kevin a Vivi zrovna přijeli z Prahy, kam jeli na výlet. Povyprávěli mi, jak se jim líbila Praha a říkali mi několik rozdílů, jako třeba, že naše tramvaje jsou na ně moc rychlé. Potom už jsem musela vyrazit na místo srazu, které jsem měla domluvené s taťkou v plánu jsme měli, ještě vyrazit na večerní shromáždění, ale nakonec jsme jeli domů, protože taťka už byl ze školy unavený a před sebou jsme měli ještě pěti-hodinovou jízdu autem.

Výlet do Budapešti a koncert Araratu jsem dostala jako předběžný dárek k Vánocům a musím říct, že  skrýval malá milá překvapení, na která budu ještě dlouho ráda vzpomínat.

"Srdce člověku vymýšlí cestu, ale jeho kroky určuje Hospodin" 

Přísloví 16/9

"V srdci člověka je mnoho plánů, ale Hospodinův plán se naplní"

Přísloví 19/21 

Poprvé za celé 4 roky se nám podařilo, za pomoci paní profesorky z druhé třídy, vytáhnout našeho profesora na výtvarku na exkurzi do Prahy. Vyrazili jsme do Národní galerie. Už cesta tam byla vtipná tím, že jsme předjížděli jeden vlak a v tom vlaku jsme viděli skupinku holek z naší třídy. Cesta metrem byla ještě zábavnější, tím že nám první skupina ujela, zůstal s námi jen náš profesor a důrazně nám říkal, budeme vystupovat na třetí zastávce. Co myslíte, metro zastavilo na druhé zastávce a on nás hnal, abychom vystoupili, že prý druhá skupina udělala chybu, že takhle je to správně. Náš pan profesor, vždycky když něco vypráví nebo učí, tak si vždycky někoho z nás vybere a vyžívá se v tom vyprávění. No ptal se na období, ve kterém byla nějaká budova na rohu postavená, tak jsem mu odpověděla, že Renesance, tak to byla, ale neorenesance, tak se ke mě postavil a začal mi vysvětlovat, jak to poznám, teď už vím, že až zase někdy pojedu do Prahy a uvidím ten dům, tak budu vědět.

 V galerii jsme byli půlhodiny ještě před otevřením, tak jsme tam chystali wi-fi, která byla free. Šli jsme na výstavu soch od Alberta Giacometti, nemůžu říct, že jsem se nudila, zvlášť v druhé části galerie, tam byla výstava ještě spjatá s výročím 100 let od založení Republiky. Byly tam snad všechny styly maleb. Tady jsme začali napodobovat obrazy. Myslím, že to bylo to nejzábavnější na celé exkurzi. Jednak díky napodobování jsme si museli pořádně prohlédnout ten obraz, abychom vypadali podobně. U východu mají obchůdek a já jsem zamířila do sekce s dětskými knížkami, to byla pastva pro moje oči, jedna knížka hezčí než druhá. Už mám alespoň inspiraci na vánoce, které jsou za rohem. 

Když se teďka ohlédnu a podívám se na ty tři týdny, tak to uteklo všechno jako voda, angličtina se mi trošku zlepšila. Taky jsme došli tak daleko, že jsme se častokrát přistihli, že jsme Češi a že mluvíme na sebe anglicky. Celá ta naše skupinka mi bude strašně moc chybět, s polovinou z nich už se pravděpodobně nikdy neuvidím, ale s tou druhou polovinkou se doufám zase brzy uvidím 💛 Ke konci už mi ani nevadila naše koupelna, ani náš pokojík bez klimatizace, patrové postele bez zábradlí a žebříků. Vypozorovala jsem z našeho pobytu docela velkou změnu počasí, prvních 14 dní bylo velké horko a nebe bylo bez mráčků, za to poslední týden bylo celou dobu zataženo a pofukoval i studenější vítr. 

Co si budeme v Česku mi z jídla nejvíce chybí Choco - to je takové čokoládové mlíčko v pytlíku, kterého bylo vždy nedostatečné množství na snídani. Proto taky platilo pravidlo, kdo dřív chodil, tak, pravděpodobně nějaké našel. Dál mi bude chybět mangová limonáda z automatu, tu jsem tady pravidelně pila po práci. 

Taky mi chybí po práci sezení na sedačkách a povídání si o všem možném. Vymýšlení kravinek jako třeba, jak jsme obalili kámen ve fólii, vzali jsme násadu od koštěte a chtěli jsme hrát softball, ale tyč se po prvním odpalu zlomila. Tak jsme použili nohu od figuríny, a s ní už to šlo. Chybí mi taky naše sezení a tancování 💃 na střeše, každo denní běhání po základně. Taky mi chybí naše tancování a zpívání písniček při práci na skladě. 

Když se na sebe podívám, tak vím, že mě Izrael naučil spoustu věcí. Jsem potom více ostražitá, víc zodpovědná, nebojím se komunikovat s cizíma lidma, zamilovala jsem si ještě víc Rock and Roll, zjistila jsem, že je kolem spousta zajímavých jazyků. 
Třeba mám pořád v hlavě písničku, kterou jsme se učili na hodině Arabštiny. 

Teď už vím, že se další léto chci taky někam podívat, ale zatím nevím kam. Po maturitě bych si chtěla zabalit kufr a někam na týden odletět, ale zatím nevím kam, ale ono se něco najde. 

Dva roky zpět jsme byli na stejném místě. Nevím, jak se nám to vždycky podaří, ale už i minule jsme vytipovali špatné počasí a teď tomu nebylo jinak. Tentokrát jsme se i odvážili vystoupat na rozhlednu, ze které byl krásný výhled, ale pěkná zima. Po rozhledně jsme se vydali na cestu, cestou jsme potkávali houbaře a všichni měli plné košíky hub, tak jsme se teda taky začali koukat po houbách a nacházeli jsme. Jen jsme je neměli kam dávat, tak jsme je nosili v rukou. Cestou se nám taky stalo, že jsme byli v mlze a připadali jsme si jako v pohádce. Chvilku nám pršelo, ale to nás nezastavilo, naopak nás to posílilo. Nejzákeřnější bylo teda kilometrové stoupání na konci. Úplně jsem zapomněla jak to bolí. Po 300 metrech už jsem cítila, jak mi moje lýtka nadávají, že to byla kravina sem jezdit, ale o to lepší pocit jsem měla, když jsem se vyškrábala nahoru a sedla jsem si na lavičku. Chtěla jsem si koupit něco teplého za odměnu, v bufetu měli jen párek v rohlíku a hranolky, tak jsem si je chtěla dát hranolky, ale paní mi řekla, že za chvilku zavírá, že nebude zapínat friťák. No a kdo mě zná, tak ví, že já nemám ráda párky v rohlíku, tak jsem raději zůstala o hladu. Ale jako hodná ségra jsem koupila párek v rohlíku mladšímu bráškovi. A shrnutí celého našeho výletu? Musíme sem jezdit častěji, abychom nevyšli ze cviku.