Dva roky zpět jsme byli na stejném místě. Nevím, jak se nám to vždycky podaří, ale už i minule jsme vytipovali špatné počasí a teď tomu nebylo jinak. Tentokrát jsme se i odvážili vystoupat na rozhlednu, ze které byl krásný výhled, ale pěkná zima. Po rozhledně jsme se vydali na cestu, cestou jsme potkávali houbaře a všichni měli plné košíky hub, tak jsme se teda taky začali koukat po houbách a nacházeli jsme. Jen jsme je neměli kam dávat, tak jsme je nosili v rukou. Cestou se nám taky stalo, že jsme byli v mlze a připadali jsme si jako v pohádce. Chvilku nám pršelo, ale to nás nezastavilo, naopak nás to posílilo. Nejzákeřnější bylo teda kilometrové stoupání na konci. Úplně jsem zapomněla jak to bolí. Po 300 metrech už jsem cítila, jak mi moje lýtka nadávají, že to byla kravina sem jezdit, ale o to lepší pocit jsem měla, když jsem se vyškrábala nahoru a sedla jsem si na lavičku. Chtěla jsem si koupit něco teplého za odměnu, v bufetu měli jen párek v rohlíku a hranolky, tak jsem si je chtěla dát hranolky, ale paní mi řekla, že za chvilku zavírá, že nebude zapínat friťák. No a kdo mě zná, tak ví, že já nemám ráda párky v rohlíku, tak jsem raději zůstala o hladu. Ale jako hodná ségra jsem koupila párek v rohlíku mladšímu bráškovi. A shrnutí celého našeho výletu? Musíme sem jezdit častěji, abychom nevyšli ze cviku.
