Ani Life: srpna 2019

SAR EL - druhý týden

25.8. 2019

Naše volno skončilo a nastal čas vrátit se zpět na základnu, mělo to jen menší háček, musely jsme dorazit na nádraží, které bylo 6 kilometrů daleko, tak jsem se rozhodla s holkama, že to vezme autobusem s číslem 240, no a došly jsme na zastávku a autobus se číslem 240 projel kolem nás a nezastavil, tak jsme nevěděly, kde se stala chyba. Mě se přes noc nevím, jak podařilo utratit 600,- z dat, takže jsem byla odříznutá od internetu, tek jsem se nemohla podávat na spojení, tak jsme tam stáli a doufaly jsme, že všechno bude v pořádku. No a po deseti minutách se objevil další autobus s číslem 240, který nás odvezl na místo, které bylo vzdálené jen 500 metrů od našeho nádraží, ale tady nastal další problém, my jsme nevěděly, jak se k tomu nádraží dostat. A nastala legrace, holky se šly zeptat nějakého vojáka a on jim ukázal jinačí cestu, než nám ukázaly Google mapy, tak jsme byly v rozpacích, koho poslechnout, a nakonec jsme šly podle rady vojáka, ale potom jsme podlehly Google mapám, ale pak Péťa zjistila, že si spletla hlavní silnici a že jdeme špatným směrem, tak jsme se otočily a už jsme byly správně nasměrované. A konečně jsme dorazily na nádraží, kde jsme byly jako první. Potom jsme zjistily, že kdybychom od zastávky přešly jen silnici, tak tam dorazíme. Na nádraží jsme ještě čekaly 20 minut na zbylou posádku a potom jsme se všichni vydali do muzea. Kousek jsme popojeli autobusem, ale potom jsme taky kousek museli dojít, vedla nás Maya s Eden a taky šly podle Google map, a taky jsme trošku bloudili, ale nakonec jsme všichni dorazili do muzea. Muzeum bylo takové malinkaté, ale bylo to zajímavé, paní nám vyprávěla o tom, jak to fungovalo ještě před tím, když byl Izrael jako Britská osada. Celé vyprávění se točilo kolem jednoho pána, který jako první začal bojovat za to, aby vznik samostatný stát Izrael. Bylo to zajímavé. Pak už nás čekala cesta na základnu, kde pokračovala naše práce. Večer pro nás bylo připravené překvapení v podobě posilovaní. Vtip byl v tom, že byl udělaný kruh z čísel od 0 až do 9 a ze začátku jsme měli cvičit na těch stanovištích, jako podle toho, jaké je naše telefonní číslo. Každý cvik trval 30 sekund, ale řeknu vám, že jsme chytla úplně šílenou kombinaci čísel, páč jsem musela dělat 1 minutu angličáky, a to je úplně můj nejmíň oblíbený cvik.

26.8. 2019

Dnešní den byl asi jeden z těch nejnamáhavějších. Ve skladu jsme skládali krabice a potom jsme do nich dávali nějaké věci. Nejvtipnější bylo, že nám vždycky došla buď izolepa nebo krabice, tak jsme to tam proseděli a tancovali jsme na písničky, potom jsme to všechno stěhovali a různě organizovali, krabice byly celkem těžké, tak jsem to já s Juliánem a Urvi zalomili po obědě na sedačkách a prospali jsme tu celou polední pauzu, potom nás čekala úplně stejná práce. Večer se nám představily dvě nové madrichy (tak se říká, těm, které se o nás starají) a povídaly nám ještě víc informací o tom, jak funguje program „Osamělý voják“, funguje to tak, že se sem může přihlásit Žid z jakékoliv země a naučí se tady v Izraeli jazyk a potom se vydá do sloužit do armády, na konci byl prostor pro otázky, a tak jsem se zeptala, jestli ten program je možný i pro dobrovolníky, kteří nejsou židi a ono je, tak jsem nad tím začala uvažovat, jestli bych se nevydala na 1 rok a 8 měsíců sloužit do Izraelské armády.

27.8. 2019

Dneska ráno jsem cítila, každý sval na těle, po nedělním posilováním. Před naší prací nás přijel navštívit hlavní organizátor SAR-ELU a povídal nám o Izraeli. Ten vám panečku mluvil, dokázal tak namotivovat, ptal se nás, jestli je něco potřeba zlepšit a jestli jsme spokojení a říkal nám svůj cíl, kterého chce s tímto programem dosáhnout. Taky říkal, že tady nejsme jen tak, že tu jsme, protože milujeme Izrael. Potom začala naše práce a dneska jsme finišovali naší práci na trojdílném skladě. Brzo už se asi náš polední šlofík stane tradicí. Páč jsme top zase zalomili na sedačkách ve společenské místnosti. Odpoledne jsem se začala učit základy maďarštiny, no mám zatím poznámky s čísly, tak uvidíme, jak mi to půjde s učením, páč to je celkem fuška. Večer jsme měli program, kde jsme byli rozděleni do dvou skupin a museli jsme plnit různé úkoly. No náš tým sice prohrál, ale to nevadí, byla to legrace, nejlepší byl poslední úkol, to jsme museli po dobu 3 minut vytvořit nějakou módní botu a holky se začaly hrabat v odpadcích a vyhrabaly nějaké věci a z nich se jim podařilo sestrojit jednu botu a navrch ještě napatlali tekutý písek, no určitě si to dokážete představit, jak to vypadalo.

28.8. 2019

Dnešní noc byla nejlepší, teď vám vysvětlím situaci, v našem pokuji nefunguje klimatizace a venku je 100x lépe než u nás v pokoji. Takže všechny předcházející dny jsem se celou noc jen propotila a špatně se spalo, ale dneska to bylo jinačí v pokoji bylo příjemně, a dokonce i celé dopoledne bylo tak pod mrakem, což tady v Izraeli nezvyk. Dneska jsme se pustili do organizování dalších skladů, a Urvi si na sebe oblíkla takový protichemický obleček, prostě jsme dělali kravinky jako obvykle. Tenhle den byl pro nás poslední společný den před tím, než 2/3 z nás odjedou zpátky domů, já zůstávám, ale bude nás tu opravdu malinko, ale o zábavu nebude vůbec nouze. Večer jsme měli takovou malinkou rozlučku, hráli jsme hru, která je na způsob Milionáře, no byly to nervy já jsem byla v týmu s lidmi, kteří chtěli za každou cenu vyhrát, tak jsme se snažili no a poslední otázku jsme zkazili, ale skončili jsme druzí. Potom jsme všichni dostali pamětní listy a tričko. Pak už jsme večer seděli na sedačkách a hráli jsme takovou hru, jak si navzájem napíšete něco na papírek a potom hádáte co jste, celkem nás to chytlo a hráli jsme to až do půl druhé ráno.

29.8. 2019

Dneska je poslední den, co tu jsme všichni společně, tak jsme se snažili si to užít na maximum, potom už jsme si všichni balili, já jsem si zabalila všechno potřebné do Jeruzaléma a potom už jsme se jen všichni se všema fotili. V autobuse jsme potom dělali ještě kravinky, třeba jsme se postavili do uličky a soutěžili jsme kdo vydrží nejdéle stát, a potom jsme k tomu ještě zpívaly písničky. Na nádraží jsme se všichni rozloučily a 2/3 z vyrazili zpátky domů a zbytek nás statečných vyrazil objevovat Izrael na 4 dny, a potom se vrátíme ještě na jeden týden na základnu.

No komentářů

, by Ani

Izrael

TEL AVIV

No komentářů

, by Ani

Izrael

SAR EL - první týden

17.8. 2019

Moje letadlo mělo zrovna zpoždění 45 minut, tak jsem se radovala, že aspoň budu čekat míň času v Tel Avivu na letišti. Tohle byl můj první let a musím říct, že jsem nevěděla, co mám čekat, asi 5 minut před nástupem do letadla, jsem začala lehce plašit, jak to bude a jak co funguje, moje číslo místa bylo 29A a když jsem vlezla do letadla, tak jsem si pro sebe říkala tohle nemůže mít 29 řad, já tady nemám místo. Ale bylo, a měla jsem místečko hnedka hezky u okýnka. Když jsme se vznesli, tak jsem asi půlhodinu jen koukala z okýnka, jak je to dole krásné. Pilot nám hlásil, že ze 1/3 letu budou lehké turbulence, tak mě se rychle vybavil nějaký scénář katastrofického filmu, ale jak ta myšlenka rychle přišla, tak taky rychle odešla. V letadle jsem se nějak snažila usnout, ale moc mi to nešlo, potom už jsme přistávali a musím říct, že to pořádně drclo, tak už vím, co to znamená tvrdé přistání a doufám, že cestou zpátky poznám, co je to hladké přistání.

18.8. 2019

Přiletěla jsem do Izraele v 5:35, a zbývalo mi tam čekat do 8:00, to jsme měli mít sraz s někým ze Sar-elu. Tak jsem si zaskočila koupit něco ke snídani a čekala jsem. Seděla jsem v příletové hale a potom se dal jeden pán s druhým do řeči, a ptal se “Sar-el?” Tak jsem zpozornila a poslouchala jsem a když pán řekl, že je from Czech Republic, tak jsem měla vyhráno a navázala jsem na jejich konverzaci a už jsme si povídali. Druhý pán byl z Německa, propovídali jsem celou dobu. Odbyla 8 hodina a nikdo nikde. Odbyla půl devátá a pořád nikdo nikde, tak jsem volala na číslo, které bylo na stránkách organizace a paní mi říkala, že je sraz v 11 hodin. No a my jsme byli všichni šťastní, že tu budeme zase čekat dlouhou dobu, už jsem na tom letišti pomalinku usínala, páč jsem spala ten den jen v letadle, a to jen dvě hodinky. Rozhodla jsem se, že se vydám na obchůzku letištní haly, tak jsem nahodila krosnu na záda a šla jsem se projít, myslela jsem, že tu bude nějaká velká obchodní sekce, jako v Praze. Ale bylo tam jen pár obchůdků, tak sej si v pekárně koupila croasant a vyrazila jsem zpátky na místo srazu. Zase jsem se přiřadila k pánům, kteří stále o něčem debatovali a potom už se konečně blížila jedenáctá a já jsem společně s oba pány koukala všude možně jestli neuvidíme, také nějaké dobrovolníky. Pak se konečně někdo objevil a byla to celkem početná skupina a později jsem zjistila, že to jsou Maďaři. Potom jsem narazila na dalšího Čecha, Češku, a to byla Laura, potom tam byla také skupinka tří holek, které byly také z Čech. Když jsem byla v lednu na pohovoru, tak jsem se ptala a nikdo ještě nebyl přihlášený, tak jsem mě strach, že tu budou sama, ale zároveň jsem se těšila, že si tu hezky procvičím angličtinu. Pak už se objevili i organizátoři a všechny nás rozdělili do skupin, já jsem byla přidělená do skupiny “mládežníků” byli jste tu ve věku 16-29. Všichni jsme se seskupili a vyrazili jsem směr k autobusu a autobus nás přivezl na základnu. Tak jsme si daly věci na pokoje a vyrazili jsme na oběd. Oběd tu je formou bufetu, můžete si všechno zkombinovat se vším. To jsem taky udělala a večer jsem toho litovala. Po obědě jsem všichni vyfasovali uniformy jen jedna velká nevýhoda je, že se do té uniformy vejdu na dvakrát, a připadám si v tom jako nějaký automechanik. Ale nejsem jediná, kdo má oblečení XXL. Po obědě jsme měli volno a pak začala naše práce, přerovnávali jsme dneska nějaký sklad, pak jsme měli večeři a potom jsem se šli posadit a měli jsme večerní program ve kterém jsem se všichni navzájem lépe seznámili. Naše vedoucí se nám představila a jmenuje Eden, vždy když to zapomenu, tak si říkám jmenuje se jako ta zahrada z Bible. Nejdříve jsme se rozdělili do dvojic a měli jsme se dozvědět nějaké zajímavé fakty, jako jméno, věk a odkud pochází. Já jsem byla ve dvojici s Áronem, on je z Británie a je mu 23 let, dokáže si s každým povídat na jakékoliv téma. Nejvíce mě překvapilo, kolik nás je nakonec ve skupině je tu 8 Čechů, 8 Maďarů, 3 Američani a jedna holčina z Indie a Áron z Británie. Pak jsme hráli další hru, která byla na paměť a myslí, že ta se hraje asi všude, páč je ideální na seznamování. Jeden řekl vždy své jméno a potom své oblíbené jídlo, no a ten vedle něho to musel zopakovat a přidat k tomu svou verzi a postupně se to všechno nabalovalo na sebe. V téhle hře jsme všichni zjistili, kdo je Maďar a kdo ne, páč Gyork řekl nějaké své oblíbené jídlo v maďarštině, a kdo to vyslovil správně byl jasně Maďar. Večer se kluci dali do řeči s nějakými vojáky, tak jsme se s nimi šli projít po základně a popovídali jsme si s nimi.

19.8. 2019

Ráno jsme měli sraz před budovou v 7:30 a vyrazili jsme všichni na snídani a po snídani jsme se pustili do práce rozdělili jsme se do dvou skupin a jedna skupina zůstala na místě a rozdělovala uniformy podle velikostí a zbytek vyrazil za brány naší základny a rovnali jsme pláštěnky a zimní bundy, asi jsme to měli dělat pomaleji, páč jsme to měli hotové za 20 minut a Eden nevěděla, co nám má dát dál za práci, tak jsme se všichni utábořili na zemi a měli jsme různé debaty, třeba o jídle.

U oběda už jsem se poučila, tak jsem vybírala moudře co by mohlo být dobré a v jaké kombinaci z věcí a chutí, které tu byly. Po obědě jsem rovnali nějaké věci ve skladu s čistícími prostředky. Během pauzy jsme si šli koupit nanuky a seznámili jsme se s novými vojáky, kteří zrovna včera přijeli na základnu a začal oficiálně jejich výcvik. Ptali se nás jestli se nám tu líbí a proč tu vůbec jsme a byli překvapení, že tu pracujeme zadarmo a že to děláme jen kvůli tomu, že máme rádi Izrael. Večer pro nás měla program Maya, a povídala nám o své práci a o své funkci. Potom jsem s Martou odvážně vyrazila na basketbalové hřiště, že se pokusíme najít nějaký míč. No a byl tam jeden klučina a měl basketbalový míč, tak jsem se ho zeptala jestli se k němu můžeme připojit, tak jsme házeli několikrát na koš a přitom jsem si povídali, pak přišly ostatní holky a přidaly se k nám, tak jsme si všichni společně zahráli vyřazovačku a pak už náš nový kamarád musel odejít a vzal s sebou i míč, tak jsme to s holkama zakempili na betonových kvádrech a probíraly jsme všechno možné.

20.8. 2019

Hned ráno nám bylo oznámeno, že si nemáme oblékat uniformy, že máme jít v našem normálním oblečení. Vyrazili jsme všichni společně na snídani. Nevím, co se dneska děje ale polovina lidí, tady na základně, taky nemá na sobě uniformy, tak snad nám Eden řekne, co nás čeká. Na nástupu jsme se dozvěděli, co nás dneska čeká a co se vůbec děje. Dneska byl na naší základně “DAY OFF ”, a všichni ze základny krom nováčků jeli do luna parku, který se nachází několik minut od naší základny. Už jsme byli všichni připravení a čekali jsme na autobus, který nás odveze do lunaparku, no tak jsem seděli na sedačkách a různě jsme si povídali a debatovali jsme o všem možném. Marta měla na telefonu piáno, tak nám hrála nějaké písničky. V lunaparku jsem s Juliánem, Zeinem, Dominikem, Urvi a Naomi vyrazila na horskou dráhu, ale museli jsme tam čekat 1 hodinu a 30 minut ve frontě. Zein se od nás na začátku odpojil, že na nás počká, že tyhle atrakce nemá úplně v lásce. V řade jsme hráli něco jako slovní fotbal, jen jsme to měli vždy na určité tréma, třeba to bylo na téma stromy, květiny, pomůcky do školy, na zvířata, na státy v Africe, Asii, Americe a Evropě. S tímhle jsme si vystačili celou dobu, co jsme byli ve frontě, potom co už jsme stáli řadu a pán nás pustil dál jsme si vzpomněli na Zeina, že tam pořád na nás čeká, tak jsme ho začali litovat a doufali jsme, že se přidal k někomu a šel někam s nimi. Už jsme byli těsně před tím a čekali jsme, až budeme na řadě, ale řekli nám že tu jsou volná místa, že je můžeme doplnit, tak jsme tam vyrazili, ale pro mě se místo nenašlo, tak jsem musela čekat na další várku, a celkem mě to mrzelo, ale bylo to i tak skvělý. Pak jsme se sešli a zjistili jsme, že Zein na nás celou dobu čekal na lavičce. Potom jsme vyrazili hledat místo s jídlem, hledali jsme ho půl hodiny a potom jsme se snažili najít to jídlo na tom místě. Nebylo to špatné, pak tam byla možnost dát si nanuka, ale ten na nanuk byl úplně rozteklý a museli jsme to vypít. Pak už nám zbývalo posledních 20 minut, tak jsme se rozhodli, že půjdeme ještě na jednu atrakci a vybrali jsme si Grand Kaňon, fronta tam nebyla tak dlouhá a celkem postupovala rychle za námi se vydali kluci z Maďarska. Ta atrakce byla lepší, než jsem očekávala, a možná mě to překvapilo ještě víc než ta horská dráha. Pak už jsme čekali na autobus na zastávce a dali se s námi do řeči vojáci z naší základny a povídali si s námi a bylo to takové milounké. Na základně jsme měli pauzu během té pauzy jsem s holkami zpívala nějaké písničky a tancovaly jsme k tomu a bylo to fakt vtipný. Po večeři jsme měli program, kde jsme se dozvídali jak vlastně funguje celý program IDF. Potom jsem se s Péťou byla proběhnou po základně a celkem to šlo, tak jsem souhlasila, že budeme chodit běhat, nebo cvičit každý večer a že si o víkendu koupím nějaké sportovní oblečení. Potom jsem se v koupelně seznámila se třemi vojandami a povídali jsme si, a oni se nás ptaly proč tu jsme a jak se nám tu líbí a na konci nám poděkovaly, že tu jsem a že jim pomáháme.

21.8. 2019

Dneska jsme měli asi nejtěžší práci, kterou jsme doposud měli, přerovnávali jsme takový velký sklad a měli jsme počítat kolik toho tam je. Já jsem s Bradym přerovnávala lepící pásky a úplně v dolní polici na nás vybafla myš, tak jsme oba začali pištět a pak jsme se tomu smáli. Potom jsme přerovnávali a přepočítávali plachty, a do toho nám hrála hudba, tak jsme do toho tancovali a v rytmu jsme si házely ty plachty. V polovině práce jsme měli pauzu, dovezli nám studenou vodu a nanuky. Po kraťounké pauze jsme se opět pustili do práce a po obědě jsme se sem zase vrátily. Před večeří jsme měli hodinu arabštiny, kde jsme se učili nějaké základní fráze a barvičky a na konci jsme se naučili písničku, tak písnička je šílená, ale strašně chytlavá. Stačí aby někdo nahodil refrém a vždycky si jí všichni zpíváme. Jen jsem tady celou dobu proseděla pod klimatizací, která byla nastavená na 17 stupňů, tak mi není úplně nejlíp. Po večeři jsme měly ještě chvilinku času, tak jsme se rozhodla s holkma, že nafotíme nějaké trhlé fotky no a takhle to dopadlo ↓
Potom už jsme musely pádit na místo srazu a na večerní program na nás čekala ještě lekce hebrejštiny u které jsem kekonci usínala.

- nejlepší fotka nakonec
- Pózy jsou inspirované z Titanicu a z Lvího krále

22.8. 2019

Naše práce na skladě stále pokračuje, dneska jsme skládali krabice a věci ze skladu jsme postupně skládali do nich. Problém byl, když nám krabice došly a ve skladu jsme udělali jen 2/10 věcí, pak jsme se přesunuli do posledního skladu, kde jsem s Urvi přerovnávala nějaké chemické kapaliny, ale jak jsou ve skladech myši, tak v nějakých dózičkách byly díry, tak jsme měly od ní mokré ruce a musely jsme si je běžet umýt. Všechno jsme nestihli udělat, protože už jsme se museli vrátit na základnu zabalit si, skočit si na oběd a vyrazit do Tel Avivu, protože nám začíná volno.

Kdybych měla shrnout celý tenhle týden, tak během jednoho týdne jsem se seznámila s obrovským množstvím lidí. Zjistila jsem, že když jsem unavená, tak mi jde hůř angličtina. Už jsem si zvykla na záchody, u kterých nejdou zavírat dveře a kde, když najdete kousek toaleťáku tak to je zázrak. Začínám si taky zvykat na snídaně, obědy a večeře, na různé chutě jídel. Celkem můžu prohlásit tenhle týden za úspěšně splněný.